Pro mnohé z nás byla Brera snem na dosah – nejdostupnější objekt touhy pro mladíka bez kapesného. Model se v roce 2005 prodával od 25 tisíc liber, což bylo v porovnání s jeho exotickým vzhledem vynikající nabídka. Ovšem po technické stránce byl příběh jiný. Ve spolupráci s modelovou řadou 159 byla Brera známá svou neuspokojivou jízdní dynamikou.
Do chvíle, kdy se vozu ujalo Prodrive. Brera S dostala Eibach pružiny, tlumiče Bilstein, upravenou geometrii, snížený podvozek a lehčí 19palcové disky. Výsledkem bylo 35 kg méně u 2.2 čtyřválce a 100 kg u 3.2 V6. Celkem vzniklo jen 500 exemplářů – nejlepší Brera vůbec.
Řídím běžnou 2.2. Není tak dokonalá jako Brera S, ale pouto mezi řidičem a strojem je citelnější než v moderních vozech. Řízení sice reaguje pomalu, ale pohled, který auto nabízí, a radost, kterou lidem přináší, jsou k nezaplacení.
Náhle jsem pocítil, že spojka začíná být měkká, a cítil jsem jakýsi pach. Dokonce i okna zlobila. Přesně to je riziko vlastnictví Alfy – radost, chaos, obavy. Snažil jsem se situaci ustát v klidu, ale pocity valící se úzkosti byly neúprosné.
S vozem i řidičem zotavenými jsem nastartoval a vydal se domů. Setkání s Brerou mě sice neohromilo, ale pořád je to úchvatný kousek historie, který si zaslouží být spíše na stěně než na příjezdové cestě.
Shrnutí: Alfa Romeo Brera vypadala jako ztělesnění snů, ale po praktické stránce nedosáhla na manažerské standardy. I s úpravami zůstala lépe na pohled než na projížďky. Nejlépe si ji vychutnáte jako nostalgickou vzpomínku.
